Historie velkostatku Sedlice a obory v katastru obce Holušice.

Velkostatek Sedlice i obora v katastru obce Holušice, od roku 1973 zvaná obora Sedlice, leží na jihovýchodním svahu brdského výběžku oddělujícího blatenskou kotlinu od horažďovické pánve.

Velkostatek Sedlice, který oboru v létech 1735 až 1742 opatřil kamennou zdí, vlastnil od třináctého století rod Bavorů ze Strakonic. Dne 6. 2. 1404 prodal Břeněk ze Strakonic sedlické zboží, tj. tři popluží s dvorem a s podacím kostelním právem, bratrům Vojtěchovi, Janovi a Lipoldovi z Kraselova, příslušníkům české vladyčí rodiny za 300 kop. Od druhé poloviny 15. století patřila Sedlice Mikuláši Kaplířoví ze Sulevic. V roce 1505 byl majitelem Mikuláš Malovec z Pacova, který pravděpodobně nechal postavit sedlickou tvrz a statek vlastnil ještě v roce 1533. Jeho syn Jan prodal tvrz v Sedlici, dvůr a ves s podacím právem a dalším majetkem Adamovi Řepickému ze Sudoměře. Ten přímluvou u krále Ferdinanda I. získal v roce 1539 pro Sedlici povýšení na městečko (v listině je uvedeno: … ves Sedlce vysazuje se za městečko“) a tím i udělení různých privilegií. Sedličtí získali městský znak, právo pečetit zeleným voskem a pořádat trhy. Adam Řepický přežil své děti, zemřel v roce 1551 a Sedlici s veškerým majetkem převzala jeho sestra Kateřina provdaná za Zdeňka ze Šternberka, který od roku 1560 vlastnil panství Blatná a od roku 1564 i panství Lnáře. Po jeho smrti v roce 1577 syn Adam ze Šternberka odkoupil jednotlivé podíly svých čtyř bratrů a Sedlici vlastnil až do své smrti v roce 1623. Od roku 1596 žil na zámku v Bechyni, který koupil od Petra Voka z Rožmberka za 118 000 kop grošů míšeňských. Do roku 1676 byl pánem na Sedlici Ignác Karel ze Šternberka, který ji předal svému bratrovi Václavu Vojtěchovi ze Šternberka. V majetku rodu Šternberků zůstala Sedlice, kterou pro vysoké zisky nazývali dobrou kvočnou, až do roku 1708.

O prosperitě Sedlice svědčí mimo jiné domy ze 17. století i hostinec, bývalý Šternberský dům s mázhausem a původní sgrafitovou výzdobou omítky, a panský špýchar z roku 1687 s kamenným tesaným portálem. Od poloviny sedmnáctého století k sedlickému panství patřily vesnice : Holušice, Krášťovice (Chrašťovice), Jiníno (Jinín), Láz, Leskovice, Nebřehovice, Němčice, Paračov, Rojice, Sedlíkovice, Šamonice, Velká Turná, Oujezdec (Újezdec, zaniklá ves u Zalužan) a Zalužany.

V letech 1708 až 1726 vlastnil Sedlici rod hrabat Lažanských. Adam Josef Lažanský ji prodal ovdovělé Antonii Josefě, hraběnce Černínové z Chudenic, rozené z Khnanburgu (Knenburg). Ta ji koupila pro svého syna Františka Antonína a Sedlici připojila k velkostatku Drhovel, který vlastnila již od roku 1712. V roce 1739 ji zdědila jeho roční dcera Marie Lidmila. Obecní kronika uvádí: „V témž roce je započato se stavbou ohradní zdi sedlické obory, založené již patrně v 17. století“ (tj v době, kdy Sedlici vlastnili Šternberkové – pozn. autora).

Z července roku 1745 je v kronice zápis o návštěvě Sedlice, kterou vykonal nechvalně proslulý páter Antonín Koniáš (1691-1760), jezuitský kazatel. Rok 1746 je v kronice uveden jako rok dokončení výstavby oborní zdi. Též se zde uvádí, že mušketýři vodili zedníky v poutech do práce na oborní zdi a robotníci jim přiváželi materiál. V roce 1753, se hraběnka Marie Lidmila Černínová z Chudenic, která sídlila na Drhovli, zasnoubila s Augustem Antonínem, knížetem z Lobkowicz (z hořínské větve lobkowiczkého rodu). Po sňatku Ludmily Černínové z Chudenic s Augustem Antonínem, knížetem z Lobkowicz, přešel velkostatek Sedlice včetně obory věnem do majetku rodu Lobkowiczů. Jako majitelé jsou postupně uváděni: Antonín Izidor, August Longin, Jiří Kristián a JUDr Bedřich Lobkowicz.

Posledním mužským majitelem z rodu Lobkowiczů byl Jiří Kristián Lobkowicz, který majetek převzal po svém otci JUDr. Bedřichu Lobkowiczovi. Jiří Kristián byl dle vyprávění pamětníků vášnivým lovcem a vyznavačem všech radostí, které život nabízí, včetně rychlé jízdy v závodních automobilech. Tato vášeň jej přivedla i na závodní dráhu Avus u Berlína, kde 22. 5. 1932 ve věku 26. let při havárii zahynul. Dědicem jeho majetku byla matka Josefina Lobkowiczová a sestra Lidmila. V pozůstalostním řízení dostala matka krom jiných výhod měsíční apanáž a majitelkou panství se stala sestra J.K.Lobkowicze Lidmila, provdaná za Alfréda Gézu, prince z Liechtensteinu, který vlastnil panství Hollenegg ve Štýrsku. Sňatkem nabyla liechtensteinskou příslušnost a užívala titul princezna z Liechtensteinu. Nová majitelka prodala Sedlický velkostatek paní Zdence Havránkové a oboru, kterou si ponechala, předala pod správu velkostatku Drhovel-Čížová.

Malý domek zvaný Wachthaus, který se krčí pod korunou staletého památného dubu u hráze rybníku Kamenný až do počátku 20. století sloužil pro ubytování adjunktů. Adjunkti se v domečku střídali vždy po jednom měsíci a měli za úkol pozorovat zvěř, která vycházela na přilehlé louky, kreslit paroží jelenů, sledovat zdravotní stav zvěře a v prvé řadě ji chránit před pytláky, kterých i v dobách minulých bylo v okolí obory vždy víc než dost. Záznamy o tom, jak tento úkol plnili, jsme nikde nenašli, ale z vyprávění pamětnice víme, že je zde dost často navštěvovala děvčata z okolních vesnic a zpříjemňovala jim zdejší pobyt. V té době byli v oboře dva adjunkti, revírník a hajný.

Před změnou vlastníků v roce 1931 nechal J.K.Lobkowicz postavit v oboře loveckou chatu ve stylu sibiřských staveb. Srub stavěl tesař Petr Kouba z Dubí Hory pod vedením hajného Kubičky z hájenky Starobor, který znalosti o tomto druhu staveb získal jako legionář v Rusku. Jednotlivé opracované kusy kulatiny byly vzájemně utěsněny koudelí. Lovecký srub byl dokončen až po smrti J.K.Lobkowicze v roce 1934.

V letech 1935 až 1945 postoupila majitelka právo myslivosti v oboře Dr. Mikulejskému, majiteli skláren a bankéři z Prahy. Z tohoto období se nepodařilo zjistit údaje o mysliveckém hospodaření, ani údaje o stavech zvěře v oboře. Pouze z vyprávění pana Václava Rodiny, dlouholetého vedoucího polesí Obora a posledního obyvatele dnes již zbourané myslivny víme, že po roce 1935 byli do obory na zlepšení chovu dovezeni jeleni ze Slovenska od Lubochně a v roce 1937 i 8 muflonů z Děčína a Malacek. Mufloni během jednoho roku uhynuli na motolici obrovskou. Dr. Mikulejský nechal k severní straně loveckého srubu přistavět kuchyni, pokoj pro služku a kuchařku a koupelnu. Ze studny od myslivny napojil vodovod, kterým dvakrát denně motorové čerpadlo napouštělo vodu do nádrže ve srubu. Pro výrobu elektřiny ke svícení ve srubu instaloval na starém 40 m vysokém smrku větrnou elektrárnu. Myslivost se v té době stala znovu prvořadou činností v oboře a podle toho byla štědře dotována. Až do konce války přijížděli do obory na pozvání Dr. Mikulejského prominentní hosté z řad bývalých šlechticů i vyslanci cizích států, nejvíce Maďarska, Itálie a Německa.

Po roce 1945 byl nájemce obory odsouzen za kolaboraci a oboru až do r. 1948 spravovalo ředitelství velkostatku Drhovel-Čížová. Dne 2. 8. 1948 dle zák. 142/47 byla obora společně s ostatním majetkem tohoto velkostatku zabavena státem. V oboře bylo znovu vytvořeno polesí, které spravovalo i hájemství Malivy a Starý les z majetku rodiny Havránků ze Sedlice a hájemství Malá Turná z bývalého velkostatku Hildprandtů v Oseku. Vedoucím polesí byl jmenován pan Václav Rodina, který do obory docházel ze Sedlice a od 26. 5. 1956 bydlel v oborské myslivně až do 1. 1. 1981, kdy už byl přes deset let v důchodu.

V květnu 1945 probíhala demarkační linie mezi sovětskou a americkou armádou po státní silnici vedoucí z Písku do Plzně a přiléhající k jižní části obory. Vojáci armád vítězných mocností se zasloužili o likvidaci převážné většiny oborní zvěře. Vydatně jim v tom pomohli i místní pytláci. Značně narušenou oborní zdí po sněhovém polomu z 8. 12. 1938, větrné kalamitě z podzimu 1939 a sněhovém polomu z jara 1940 zbytek zvěře unikl do okolních honiteb. Poválečný názor na obory přispěl ke zrušení mnoha obor včetně Holušické obory u Sedlice. V oboře se začalo hospodařit jako v každém jiném hospodářském lese, a to bez ohledu na případnou obnovu oborního chovu zvěře. Nejenom že byl zrušen chov zvěře, ale vykácely se pro oboru velmi cenné porosty včetně starých soliterních dubů a buků a zanikla většina nádherných alejí stoletých dubů. Zbývající aleje byly zúženy zalesněním z původní šířky až 18 m na 6, maximálně 8 m. Louky, kterých bylo v oboře v roce 1945 celkem 38 ha, se postupně zalesnily, mladé listnaté porosty zrekonstruovaly a převážně obnovily smrkem.

Tento stav přetrval až do konce roku 1972, kdy tehdejší podnikový ředitel Jihočeských státních lesů ing. František Kalina vydal příkaz k obnově obory a oborního chovu zvěře . Oborní zeď byla v té době částečně nebo úplně rozvalena v souhrnné délce 1760 m . Okresní národní výbor Strakonice rozhodnutím odboru vodního a lesního hospodářství ze dne 22. 6. 1973, uznal ve smyslu § 7 zákona 23/1962 oboru Sedlice a stanovil kmenové stavy pro chov černé zvěře. Dne 6. 2. 1974 byla obora vyhrazena pro účely ministerstva lesního a vodního hospodářství.

Jak citlivě bylo vybráno místo pro vybudování obory, dokládá i zápis pořízený dne 29. 2. 1944 děkanem, panem Matějem Koláříkem v Sedlici : „Nejen bohatým pramenem dřeva zdrojem květeny, komorou zvěře a rájem opeřenců, ale i přírodním sanatoriem, uklidňujícím nervy a plícemi celého kraje, dýchajícími čistý ozon, je rozsáhlá, výborně obhospodařovaná, lesními odborníky moudře řízená obora u Sedlice, politickou obcí do Holušic patřící. Plných 200 již let o ní činí zmínky staré knihy matriční, když zaznamenávají pietně oborníky často jako vzácné kmotry, jindy jako šťastné otce, ano i jako vážené ženichy. Celá obora má výměry 253 ha, obvod její zdi měří 6120 m, dlouhá je celá 2086 m a široká 1331 m. Zeď je vysoká 2,5 m a 0,75 m silná a vystavěno na ní 11 475 m kub. kamene. Roku 1750 byla dobudována dosud stojící kamenná zeď, započatá již roku 1732 tehdejším ředitelem panství sedlického paní hraběnky Ludmily Černínové z Chudenic, rozené Knenburgové, svobodným pánem de Frankenbucchem, který všechen zájem a všechnu hmotnou podporu na její dokončení usilovně vynaložil“.

Kolem obory vede veřejná silnice, zvaná „ Rybářská“, stavěná v letech 1812 až 1819. Celá řada památných vykopávek z dob dávno minulých byla již v oboře nahodile nalezena. Oborník revírník, Antonín Bernas, věnoval všem péči náležitou, popsal místo nálezu i každý nalezený předmět a ukládal je do knížecího muzea panství lobkovického v lesním úřadě v Čížové velmi pečlivě a s porozuměním. Z jara roku 1897 při vyhazování jam pro listnáče v oddílu litera C byly nalezeny zbytky bronzové nádoby rytinou ozdobené. Na místě nálezu byla hromada kamenů svědčící o mohyle z doby pohanské, pod nimiž nalezeno ještě množství střepů z nádob hliněných. Ještě jedna mohyla pod haldou kamenů nalezena v oddílu C, dvě v oddílu H a dvě v oddílu označeném literou K. Kámen z mohyl těch byl použit při výstavbě cest i při nové opravě obvodní oborní mohutné zdi. V roce 1909 ve druhé mohyle litery C byl zase vykopán předmět podobný uzdě koňské, rzí již sešlý tak, že při vyjímání z půdy se zlomil. Na věčnou paměť nález byl bystrým panem účetním čížovským, Josefem Stöcklem fotografován. V jedné z mohyl v liteře K poblíž starého zámku vykopán mimo křišťálu jako palec velkého také jeden druh menších hliněných střepů s ozdobou. V roce 1899 na jaře na nově pokácené pasece u osecké louky v oboře při dobývání pařezů byl nalezen sekáček se špičkou nazad zakulacenou. Nástroj tento nasazený na žerď, sloužil asi kdysi za zbraň sečnou. V roce 1900 při opětném kopání pařezů nad cestou drhovelskou byla vykopána dosti zachovalá ostruha. Roku 1907 při vysazování křižné aleje objeven pěkně zpracovaný klíč, jistě od nějaké kasy. Kolovaloť dlouho v celém okolí píseckém tradiční domnění, že podle pověsti ztratili Francouzové při útěku z Písku klíč od své pokladnice, proto všude při vykopávkách byl hledán poklad a při nalezení starobylých klíčů jásal každý šťastný nálezce, že dojde štěstí a pokladnu nalezne. Památku francouzských vojsk roku 1742 po útěku z Písku mistrně zvěčnil a dovedně znázornil uměleckým štětcem na průčelí hotelu Dvořáčkova v Písku Mikoláš Aleš, a to Nadasdyho vítězné husary u Čížové a poražené a dále prchající francouzské rejtary. I v pozdějších letech při vyhazování nových jam a stok přišlo se několikrát zase v hloubce 20 až 30 cm na malé podkovy, mnohem menší, nežli jakými jezdečtí koně dnes bývají okováni. Snad ještě časem naleznou se nové vykopávky, svědčící o sídlišti lidském v oboře anebo v její blízkosti a potvrzující pověsti, že byla tábořištěm vojsk v dobách válečných.

Jako první oborník přichází roku 1732 v matrikách Matěj Rys, který křtil 3. listopadu 1732 syna Martina Tomáše. Později si Martin Tomáš Rys již jako lesní myslivec, vyžádal křestní list při odchodu do Polska. Častým kmotrem je uváděn Vít Vazač, oborník sedlický, který sám křtí několik dítek. Po něm zase jest uváděn Antonín Rys. Řada veliká vystřídala se správců pokladů oborních, z nichž každý ji řídil k prospěchu panství i užitku kraje. Mezi poslední oborníky náleží nynější pan lesmistr Zdeněk Kolárský, lesnický praktik, lesní inženýr, zkušený myslivec odborník, který řídí svoje oborní království již od roku 1925.“ Tolik o oboře děkan sedlický, pan Matěj Kolářík v roce 1944. V knize, která je z pozůstalosti po děkanu Hillemu a pojednává o zemědělství na Sedlicku, je uvedeno, že výstavba oborní zdi obory pro chov zvěře vysoké a černé trvala od roku 1739 do roku 1746, tj. celkem 7 let. Sommer v roce 1840 uvádí, že mezi městečkem Sedlice a sídelním místem panství Drhovlí, severně od silnice je obora o rozloze 450 katastrálních jiter, oplocena zdí, jejíž obvod měří dvě hodiny. Hospodářský plán z roku 1803, uložený ve státním archivu v Třeboni uvádí, že v letech 1735 až 1742 byla stávající obora opatřena trvalým oplocením, a to kamennou zdí 2,2 – 2,6 m, v místě záskoků až 3 m vysokou. Historický průzkum, prováděný pro hospodářskou úpravu lesů v roce 1968/69, uvádí rok 1735 jako rok založení obory, budované pro chov zvěře jelení, přechodně i pro zvěř černou, mufloní, případně chov divokých krocanů.

V knize spisovatele Ladislava Stehlíka „Země zamyšlená“ je na str.85 – 87 uvedeno: „U písecké silnice mezi Sedlicí a Drhovlí se rozkládá obora. Šel jsem jejími travnatými cestami v rosách jitřních hodin, za střídání slunce i podmraku, kdy v pasekách rudne vrbovka a chladivý stín vydychuje vlhkostí mechů, kořáním, pryskyřicí i čerstvými hřiby. Došel jsem až k „obětnímu kameni“ zastíněnému listím buku, kde dávná ruka proměnila žulový balvan v přírodní oltář, do jehož důlků sypala zrní na usmíření temných sil, aby neškodily lidem, zatím co krev obětovaných zvířat stékala za zpěvu neznámých obřadů vysekanou stružkou, dodnes patrnou. Za údolím, jež si zachovává až do našeho času staré pojmenování „Pohřebiště“, se zdvíhá „Posvátný vrch“ zarostlý smrčím, jako nápověď kultů pradávných obyvatel, po nichž zůstaly mohylné pahorky mezi rybníky Kamenným, Močeným a Bojíčovem se stráží chráněných sosen, i vlnovky na střepech nádob, čas od času zdvíhaných vichřičnou rukou i s prstí podkořání při vývratech. Do stinných alejí sedlické obory vodíval o prázdninách z Písku své malířské přátele a hosty grafik Josef Řeřicha. Miloval kraj otcův a desítkami kreseb citlivě vyjádřil krásné lesní scenérie zdejší obory. Jeho dřevorytecké listy mají své zvláštní kouzlo v podání lesní tichosti. Škoda, že se na svých cestách nedostal do této obory Julius Mařák. Jak by jej byla okouzlila, a Sedlici se mohlo dostat v našem umění čestného úkolu i názvu českého Barbizonu.“

Nádherné přírodní scenérie přilákaly k návštěvě obory naše význačné malíře: Hudečka, Angelo Zeyera (synovce spisovatele Julia Zeyera), Viléma Trska, Otu Bubeníčka a další. Básník Kamil Bednář dokonce napsal báseň „Obětní kameny v Sedlické oboře“. Počátkem šedesátých let provedla Československá akademie věd historický průzkum v oboře a mimo jiné zjistila, že obětní kámen, popisovaný spisovatelem Ladislavem Stehlíkem, je pouze přírodní výtvor, který se někdo pokoušel rozpůlit. Dále zjistila, že základy domnělého zámku v západní části obory, v lokalitě zvané „Starý zámek“, jsou pozůstatky slovanské rotundy ze 13. století. To co je zde o oboře uvedeno jsem čerpal z vyprávění pamětníků, zápisů v matrikách a kronikách, ze starých hospodářských plánů, zápisu děkana Matěje Koláříka ze dne 29. 2. 1944, poznámek bývalého polesného v oboře pana Václava Rodiny, ze vzpomínek bývalého vedoucího polesí Sedlice pana Václava Štrosa, vzpomínek slečny Žofie Uhlířové, sestry nadhajného v oboře pana Jana Uhlíře, která žila až do své smrti v podkroví nyní již zbourané oborní myslivny, vyprávění paní Jiřiny Benáčkové roz. Bílé (1911), schovanky revírníka a oborníka pana Hynka Kříže, který byl revírníkem a oborníkem v oboře do roku 1925. Další cenné údaje jsme zjistili zásluhou pana profesora Josefa Hanesche, archiváře státního archivu v Třeboni, který nám velmi ochotně připravil staré hospodářské knihy, ve kterých byly o oboře zmínky. Dokonce nám předal velmi zdařilé fotokopie mapy lobkowitzkého majetku z roku 1783. Při studiu starých hospodářských knih ve státním archivu v Třeboni dne 17. 5. 1982 nám překlad ze staroněmčiny zprostředkoval pan JUDr. Jan Iglauer z Českých Budějovic, otec mého bývalého kolegy a spolupracovníka při zjišťování historických údajů pro založení pamětní knihy obory Sedlice.

Písek, červen 2007
Miroslav Vejmělek

HIstorickou mapu obory a okolí lze najít zde: historická mapa obory